ALBI Blog
všechny příspěvkyKdo jsou děti pampelišky a děti orchideje?
28.11.2018 Čtení pro radost
Tyhle děti jsou sice květinové, malé hipíky v batikovaných tunikách ale nečekejte. S poetickým označením dětí podle pampelišek nebo orchidejí přišli v roce 2005 dva američtí vývojoví psychologové – Bruce Ellis a W. Thomas Boyce. Ti, stejně jako mnoho dalších vědců, věří, že odolnost vůči stresu je otázkou genetické výbavy. Zároveň však dodávají, že genetické dysbalanci lze předejít správnou výchovou.
Hlavní roli v květinové teorii hraje gen s krásným názvem NR3C1, který je odpovědný za počet glukokortikoidních receptorů. Ne abyste teď překlikli na Facebook! Zatněte zuby a čtěte dál, slibujeme, že už to nebude bolet. Takže ty glukokortikoidní receptory. Čím víc jich člověk má, tím víc stresu snese. Na tyhle malé „houbičky“ se totiž váže hormon stresu kortizol. Co nepojmou receptory, vyplaví se do krve. Když se nám kortizolu v žilách toulá moc, ochromí nás panika a úzkost. Kortizol je důležitý, ale všeho moc škodí.
A co ty kytky?
Autoři psychologické teorie si vypůjčili pampelišku a orchidej pro jejich podobnost se zkoumanými dětmi z hlediska odolnosti. Ona totiž taková pampeliška je v podstatě nezmar. Na jaře se jako jedna z prvních odváží vystrčit ze země svůj žlutý čumáček a potkáváme ji až do podzimu. Klidně se zabydlí i v prasklině asfaltových cest, a ještě u toho vypadá spokojeně. Takové jsou i děti pampelišky. Odolné, nezdolné a kvetoucí téměř za všech okolností. Psychologové této schopnosti zvládat stres a náročné podmínky říkají resilience. V češtině pro ni máme krásné slovo „houževnatost“.
Kráska v nesnázích
Orchidej naopak potřebuje svůj komfort. Existuje mnoho druhů orchidejí a každá ta květinka má svoje specifické nároky. V jejím přirozeném prostředí se jí daří dobře. Jakmile ji ale přestěhujete a nezajistíte jí správné podmínky, je zle. Potřebuje teplo, ale ne extra hic, světlo, ale nikoli přímé slunce, vadí jí sucho, takže tuhle květinovou slečinku musíte pravidelně zamlžovat. Je to prostě o nervy. Pokud jí však dopřejete, co si žádá, odmění vás čarokrásnými květy. Stejné jsou orchidejové děti. Stres, málo lásky, moc lásky, rozvod rodičů nebo třeba nedostatek uznání, to všechno je nadměrně zraňuje a do budoucna zadělává na problémy.
Geny nejsou všechno
Slyšeli jste někdy termín epigenetika? Tenhle poměrně nový vědecký obor se zabývá vlivem prostředí na genovou expresi. Předmětem několika studií bylo právě to, zda výchova a prostředí, ve kterém děti vyrůstají v prvních letech života, ovlivňují, zda a do jaké míry se gen NR3C1 projeví. A ono jo! Děti, o které bylo rodiči špatně pečováno, jsou vystaveny vyššímu riziku vzniku různých závislostí, deprese nebo antisociálního chování. Není na tom vlastně nic překvapivého, protože zlá zkušenost v dítěti vyklíčí v přesvědčení, že svět je nebezpečné a nepřátelské místo, a podle toho se chová.
Čáry máry fuk, ať je z tebe pampeliška!
Tahle květinová teorie dědičné schopnosti zvládání stresu nám vlastně odpovídá na otázku, proč je možné, aby ze dvou sourozenců, kteří v dětství prožili stejnou traumatickou událost, vyrostli dva naprosto odlišní lidé – spokojená a kvetoucí pampeliška a ublížená orchidej, která má problémy s dodržováním společenských norem. Když si ale s malou orchidejí dáme práci a poskytneme jí láskyplné a podporující prostředí, výrazně tím riziko rozvoje různých psychopatologií omezíme!
Text: Markéta Schinkmannová, foto: Thinkstockphotos
