ALBI Blog
všechny příspěvkyADHD: Nepozorní, nebo jen zlobiví?
02.09.2019 Čtení pro radost
Prý je to jen moderní nálepka a zbytečná výmluva pro nevychované děti. Ale co když i to vaše je „jiné“ a potřebuje pomoc? Jen máloco je spojeno s tolika mýty jako právě porucha pozornosti, která se týká malých i velkých.
Kluk jako z divokých vajec, který chvíli neposedí a pořád někde lítá, taková je obvyklá představa o ADHD. Jenže porucha pozornosti, což je podstata této neurovývojové poruchy, ovlivňuje život mnohem víc, a to nejen kluků. S ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder) i ADD (Attention Deficit Disorder) na svět přichází obě pohlaví. Tak proč si pořád řada lidí myslí, že holky nemůžou být „hyperaktivní“ a věří i řadě dalších nesmyslů? S ADHD/ADD se člověk už narodí a běžně lze najít více lidí s podobným osudem v jedné rodině. Jenže mnoho desítek let se o této neurovývojové poruše moc nemluvilo, dnes je naopak informací až příliš, a tak je těžké odlišit ty pravdivé od zavádějících. Skutečnost ale je, že ADHD/ADD zasahuje zhruba 5–7 % dětské populace s tím, že až u dvou třetin osob pak problémy přetrvávají do dospělosti.
Diagnóza z rukou psychiatra, ne podle internetu
První obtíž nastává už při určení toho, co to vlastně je a co není porucha pozornosti. Samotná diagnóza totiž patří do rukou psychiatra, ať už specializujícího se na děti, nebo na dospělé. Běžně se ale stává, že podezření na ADHD vysloví vyučující, školní psycholog nebo třeba v pedagogicko-psychologické poradně.
Vždy je třeba, aby proběhlo ještě psychiatrické vyšetření, při kterém se mimo jiné sleduje, zda za potížemi člověka není ještě nějaký další problém, a řeší se i možnosti léčby. U dětí se například zjišťuje, zda netrpí tělesným onemocněním, jež by mohlo ovlivnit i schopnost koncentrace. Podstatou ADHD/ADD je porucha pozornosti, nikoliv hyperaktivita, která může, ale nemusí být přítomná. To znamená, že člověk s poruchou pozornosti má problémy se soustředěním, velmi snadno se nechá vyrušit a jen obtížně se vrací k započatému úkolu. Běžně mu hlavou prolítává obrovské množství myšlenek, je roztěkaný a zápolí i se zdánlivě jednoduchými úkoly.
V důsledku toho všeho pak opakovaně selhává ve škole, později i v zaměstnání nebo ve vztazích. Právě skutečnost, že člověk opakovaně selhává, je to, co poruchu pozornosti odlišuje od „běžného“ zapomínání nebo živějšího temperamentu. Na první pohled ale nemusí jít o člověka, který je akční jako motorová myš. Naopak, může být „jen“ stále zasněný a chaotický.
Součástí moderní léčby ADHD/ADD jak u dětí, tak u dospělých jsou také léky, které pomáhají ovlivnit fungování některých látek v mozku ovlivňujících právě pozornost. Tyto léky jsou vždy vázané na lékařský předpis a smí je předepisovat pouze lékař specialista. Automaticky to neznamená, že si z ordinace odnesete „kouzelné pilulky“, které změní chování jako mávnutím proutku. I když je možné použít více různých léků, ne pro každého jsou vhodné a ne každý je dobře snáší.
I to jsou důvody, proč je lepší navštívit psychiatra, byť na vyšetření u něj budete pravděpodobně čekat. Ambulancí specializujících se na děti a mladistvé u nás bohužel není dostatek a jejich objednací lhůty jsou dlouhé. Pokud potřebujete vyšetření jako dospělí, pravděpodobně to bude rychlejší. Léky samy o sobě ale nestačí. Ideální je, pokud takový člověk má možnost péče psychologa. U dítěte pak spolupracuje na základě doporučení z pedagogicko-psychologické poradny školy, což bohužel není samozřejmé.
Dřív stačilo vzít rákosku, ale ty dnešní děti…
Samotné označení ADHD/ADD se poprvé objevilo v Diagnostickém manuálu Americké psychiatrické společnosti v roce 1980. To ale neznamená, že by lidé s touto neurovývojovou poruchou dříve nebyli. Jen se jim neříkalo ADHD/ADD a většinou se s nimi ani nijak nepracovalo, což také znamenalo, že se různě protloukali životem. Těmto lidem mozek funguje poněkud jinak, a to znamená, že často rychleji jednají, než myslí a (zbytečně) riskují. Není proto náhodou, že ADHD/ADD bez odpovídající léčby mají sklony k rizikovému chování, jako je střídání sexuálních partnerů, zneužívání návykových látek nebo třeba porušování dopravních předpisů. Také častěji končí ve vězení. To všechno jsou dost pádné důvody, proč jim věnovat pozornost a snažit se jim pomoci.
Jen na okraj, první popisy příznaků, které dnes spojujeme s ADHD/ADD, jsou staré více než 200 let. Stejně dlouhou dobu se také objevují snahy těmto lidem pomoci. Ještě v celkem nedávné minulosti se stávalo, že lidé s ADHD/ADD dostali v dětství diagnózu lehká mozková dysfunkce, a bylo na ně nahlíženo jako na „hloupé“ či „líné“, což je obvykle negativně poznamenalo. To bylo také jedním z důvodů, proč řada z nich nedosáhla takového vzdělání, profese a ani společenského postavení, které by odpovídalo jejich schopnostem. Jednoduše je okolí mělo za hlupáky a oni sami toto hodnocení nakonec přijali, i když mnohdy tušili, že by se jejich život mohl vyvíjet šťastněji.
A proč se víc nesnažíš?
Pokud už diagnózu ADHD/ADD máte, není od věci najít někoho dalšího se stejnými zkušenostmi. Už jen zvládání výchovy takového dítěte je dost vyčerpávající a mnohdy daleko za hranicí rodičovské trpělivost. Děti s poruchou pozornosti milují okamžité nápady, které často realizují bez ohledu na následky. A to může být dost náročné. Ve chvíli, kdy máte v rodině někoho s ADHD/ADD, můžete padnout vyčerpáním, když se ho budete snažit dostat za každou cenu do „normálních“ tabulek.
Opakovat věty jako „Proč se víc nesnažíš?“ a „Proč nedáváš víc pozor?“ nemá smysl. Tím nezměníte vůbec nic. Lepší je soustředit se na to, co ovlivnit můžete. Třeba se snažit vytvořit denní řád a ten společně dodržovat, jako usínat a vstávat ve zhruba stejnou dobu, pravidelně se hýbat a mít své rituály, díky kterým se člověk s ADHD/ADD bude cítit dobře. Od věci není ani plánovací diář či kalendář, který ukazuje, co jej v dalších dnech čeká. Přítomnost ADHD/ADD není ničí chyba, „jen“ to znamená, že mozek člověka pracuje trochu jinak.
Text: Marie Stránská Foto: Getty Images
