To, co dospělému připadá jako zmatek, je pro dítě promyšlený trénink. Každé pravidlo, každá změna role a každý tah posouvají jeho schopnosti o krok dál - a přirozeně podporují učení hrou a rozvoj myšlení u dětí.
Ta hra má asi dvě stě pravidel. A žádné z nich neplatí déle než pět minut. Jednou jste zajíc, podruhé auto a potřetí do hry vůbec nepatříte. „Mami, takhle se to nehraje,“ slyším od svého syna, který si pravidla upravuje v reálném čase. Pro dospělého možná chaos. Pro dítě naprosto logický svět. A překvapivě i velmi dobrá škola.
Odborníci na vývoj dětí popisují hru jako jeden z hlavních pilířů učení. Dítě si totiž svět neosvojuje jen poslechem nebo napodobováním. Potřebuje ho zkoušet, přetvářet a znovu si ho „prožít“ po svém. Už švýcarský vývojový psycholog Jean Piaget, jeden z nejvlivnějších badatelů 20. století, upozorňoval, že porozumění realitě vzniká skrze vlastní zkušenost. Při spontánní hře si dítě tuto zkušenost vytváří samo. A právě v tom spočívá podstata vzdělávání hrou a přirozeného rozvoje dítěte.
Měněním pravidel si dítě trénuje flexibilitu myšlení. Zapamatováním si rolí posiluje pracovní paměť. Trvání na určitém průběhu mu pomáhá porozumět řádu. A zvládnutá frustrace z „neposlušných“ spoluhráčů je cvičením emoční regulace. Tak se přirozeně rozvíjí logické myšlení u dětí, rozvoj paměti a koncentrace i emoční inteligence.
Z pohledu neurovědy to dává jasný smysl. Při takových situacích se aktivují oblasti mozku odpovědné za plánování, paměť i sebekontrolu. To, co vypadá jako improvizace, je ve skutečnosti propojený trénink myšlení, soustředění i práce s emocemi. U dětí se rozvíjí paměť i jejich schopnost reagovat na změny.
Proto má dobře vedená hra takový smysl. Dítě při ní zkouší, co funguje, reaguje na změny, vysvětluje si věci po svém a učí se vydržet. A aniž by si to uvědomovalo, posiluje schopnosti, které se mu budou hodit ve škole i v běžném životě. Právě tak probíhá skutečný rozvoj kognitivních dovedností u dětí.
Velkou roli hraje také vnitřní motivace. Když dítě něco zvládne samo, roste jeho sebedůvěra. Když ho činnost baví, chce pokračovat. A to funguje mnohem lépe než jakékoli přemlouvání.
Nezáleží přitom na tom, jestli si právě staví bunkr z gaučových polštářů, nebo sedí u stolu nad kartičkami. Důležité je, že ho hra vtáhne a nabídne mu přiměřené výzvy – ne moc jednoduché, ne zbytečně složité. Tímto způsobem může probíhat přirozený rozvoj dítěte doma bez tlaku na výkon.
A právě proto má smysl vybírat vzdělávací hry pro děti, které dávají prostor přemýšlet, zkoušet a objevovat. Takové, které respektují jejich věk i tempo, ale pořád zůstávají hrou.
Na podobném principu funguje i řada Kvído od Albi. Vychází z toho, co o dětském vývoji víme – a přetváří to do her, které dávají smysl a děti baví. Vzniká ve spolupráci s dětskými psychology, speciálními pedagogy i logopedy a podporuje rozvoj myšlení, paměti i emocí u dětí nenápadně, krok za krokem. Patří sem promyšlené hry pro rozvoj dětí i praktické hry pro předškoláky a školáky, které propojují logiku, jazyk i práci s emocemi.
Protože když se díváme pozorně, zjistíme, že pod každým „Mami, takhle se to nehraje“ se skrývá mnohem víc než jen hra - skrývá se za tím učení hrou v praxi.
Hra podporuje logické myšlení, paměť, soustředění, jazyk i práci s emocemi. Děti se učí plánovat, reagovat na změny a spolupracovat. Právě proto mají smysl rozvojové hry pro děti, které staví na principu učení hrou a podporují přirozený rozvoj myšlení i emoční inteligence.
Protože dítě je při něm aktivní. Nejen poslouchá, ale zkouší, přemýšlí a zažívá věci na vlastní kůži. A mozek si mnohem lépe zapamatuje to, co je spojené se zkušeností a pozitivní emocí.
Myšlení hledá řešení. Kreativita hledá nové cesty. A nejlépe fungují společně - zejména při tvořivých a vzdělávacích hrách pro děti.
Volná hra, vyprávění příběhů, tvoření nebo hry s otevřeným řešením. Důležitý je prostor pro vlastní nápady a rozvoj fantazie u dětí.
Při tvoření dítě plánuje, zkouší různé postupy a hledá vlastní řešení. Propojuje představivost s konkrétním výsledkem – a právě tím si přirozeně rozvíjí myšlení, soustředění i vytrvalost.
Nemusí vymýšlet složitý program. Stačí si s dítětem občas sednout, něco si společně zahrát a dát mu prostor přemýšlet po svém. I pár minut soustředěné pozornosti udělá víc, než se zdá - zejména pokud jde o rozvoj dětí hrou v domácím prostředí.
Text: Viola Černodrinská Foto: Archiv Albi, Shutterstock
