ALBI Blog
všechny příspěvkyUřknutí a sudičky ve věku genetických analýz
13.11.2019 Čtení pro radost
Věříte na uřknutí, voodoo panenky, proroctví nebo sudičky? Takové pověry a praktiky se zdají být nevědecké, hloupé a nehodné jednadvacátého století. Pokud je bereme doslovně, skutečně takové jsou. Jenže nikdy nevznikají samy o sobě. Na jejich počátku obvykle stojí svědectví generací našich předků o něčem, co si neuměli vysvětlit – a co do jisté míry platí.
Třeba takové zombie. Jak mohlo někoho vůbec napadnout, že by mrtví mohli ožívat a zároveň zůstávat mrtvolami? Australští forenzní vědci nedávno popsali, že se mrtvoly během rozkladu hýbou. Žádná magie, jen čistě biologické procesy. Jenže pokud lidé po tisíciletí neměli o biochemii ani potuchy, přicházeli do márnic a tam ležela těla v jiné poloze, než jak je tam večer umístili… Napadá vás logičtější vysvětlení?
Jak se do lesa volá...
Podobně je to s těmi sudičkami a uřknutím dětí. Vědci dlouho vědí, že se z lesa ozývá právě tak, jak do něj voláte. Děti, které učitelé považují za chytré, se líp učí. Včetně případů, kdy se názor učitelů nezakládá na pravdě – třeba když jim vědci schválně označí náhodně vybrané děti jako výjimečně talentované, aby mohli ukázat, že pak skutečně talentovanější budou.
A nemusí se jednat jen o děti. Když budete se psem zacházet jako s idiotem, bude se chovat jako idiot. Když stejnému psovi projevíte trochu respektu a důvěry, něco se naučí. Samozřejmě v mezích svých možností. Třeba výška nebo inteligence je u lidí – a nejspíš i psů – z podstatné části vrozená. Což neznamená, že bychom tím byli nějak determinovaní: i z malých lidí mohou být skvělí basketbalisté a i z lidí s nižšími genetickými vlohami pro inteligenci mohou být skvělí vědci, jen to bude trochu náročnější.
Falešné proroctví
Lidé zkrátka mají sklony naplňovat očekávání – jak svá, tak svého okolí. Proto je zásadní spíš odměňovat než trestat, spíš podporovat než kritizovat a tak dále. Lidé jsou samozřejmě jedineční a v konkrétním případě nelze výsledek předvídat. Pokud vám rodiče pořád dokola opakovali, že máte jít na techniku, protože z toho vašeho malování nikdy nic nebude, neznamená to, že byste nemohli být úspěšným malířem. Obvykle takový přístup neprospívá, ale škodí, jak potvrdil i nedávný výzkum amerických psychologů a bioinženýrů.
Letošní článek v časopise Nature popisuje experiment, při němž vědci účastníkům lhali o jejich genetických predispozicích, aby zjistili, jestli se taková lež skutečně biologicky projeví. Nejdřív nechali účastníky cvičit a sníst pečlivě odměřený oběd. Při druhém setkání potom některým řekli, že mají protektivní geny, díky kterým by se jim mělo dobře cvičit, a neměli by pociťovat nadměrný hlad. Jiným naopak tvrdili, že nesou geny způsobující sklony k nedostatečné kapacitě plic a nenasytnosti v jídle. Po schůzce je opět nechali cvičit a jíst.
Účinek se skutečně projevil. Lidé přesvědčení, že jsou geneticky náchylní k špatnému dýchání při fyzické námaze, vnímali cvičení jako náročnější, cvičili míň než při první schůzce a skutečně u toho hůř dýchali. Stejně tak lidé informovaní o genetických tendencích k obžerství po jídle pociťovali větší hlad. Obojí se projevovalo i na objektivně naměřených biologických hodnotách: respirační kapacitě nebo koncentraci látek, které v těle po jídle signalizují sytost.
Účastníkům experimentu vědci posléze prozradili skutečné výsledky genetických analýz. A porovnali účinky přesvědčení se skutečným vlivem genů. Působení falešné genetické předpovědi bylo zhruba stejně silné jako vliv skutečných genů. Vyplatí se člověku za takovou cenu poznat své genetické tendence?
Zlé sudičky
Odpověď není jednoznačná a bude záležet na okolnostech. Poselství je jasné v případech, kdy naše „proroctví“ nevychází z ověřených genetických analýz, ale z pouhého subjektivního názoru. Pokud má člověk pocit, že dítě v něčem není dobré, udělá líp, když si to nechá pro sebe. Zaprvé nemusí mít pravdu – a i kdyby ji měl, může se stát „zlou sudičkou“ a napáchat víc škody než užitku.
Předpovědi rodičů se člověku vrývají hluboko do paměti a ovlivňují jeho vlastní očekávání. Podle toho pak dítě jedná: věří si ve škole, nebo na učení naopak preventivně kašle, protože si je vlastně stejně docela jisté, že by to nikam nevedlo. Mozek podle takových očekávání řídí i tělesné procesy. Stejně jako placebo lék, i takové placebo proroctví může ovlivnit hormonální nebo imunitní procesy. A prostřednictvím změn v neurobiologii i chování pak potvrdit, co rodič prorokoval: že dítě bude slabé, vystrašené nebo náchylné k infekcím, nebo naopak silné a sebevědomé.
Žádná pravidla neplatí absolutně a děti se samozřejmě potřebují setkávat i s nezdary a neúspěchy, aby se s takovými situacemi naučily vyrovnat. Tohle vyrovnání ale směřuje k zachování vlastní hodnoty. Pokud se dítě polije kakaem, potřebuje vědět, že není nešikovné, jen se prostě polilo. Že se nejedná o nějakou trvalou vlastnost, ale o událost, již způsobilo – a jíž se příště zvládne vyhnout. A když ne příště, tak aspoň za rok. Když se to naučí, bude se snáze vyrovnávat s klávesnicí politou od kávy ještě desítky let poté. A nejen s politou klávesnicí, ale se vším, co v životě pokazí.
Text: Vojtěch Píšl Foto: Getty Images
