ALBI Blog
všechny příspěvkyUpřímnost za každou cenu? Čtyři případy, kdy je lepší lhát
26.06.2020 Čtení pro radost
Pravda, nebo lež? To není jenom společenská hra, ale dilema, kterému do nějaké míry čelíme častěji, než si uvědomujeme. Když se kamarádka ptá, jestli se nám líbí její nový účes, když někomu dáváme zpětnou vazbu v práci, když se vymlouváme z nepříjemné schůzky. A víte co? Ono to občas nevadí. Říkají to i vědci.
Lži, kterým říkáme bílé nebo milosrdné (odborný název je prosociální), jsou docela běžnou součástí mezilidské komunikace. Lžeme, nebo spíš neříkáme pravdu, protože máme někoho rádi a chceme mu udělat radost; nechceme ho rozesmutnit; a taky protože je to pro nás z různých důvodů společensky výhodné.
1. Když chceme působit upřímněji
Jedna studie ze začátku letošního roku dokonce ukázala, jak lhaní používáme proto, abychom působili upřímněji a přístupněji. Že to nedává smysl? Ale ano – bílou lež používáme, když se naše úspěchy zdají až podezřelé. Prostě to všechno vypadá až moc dobře na to, aby to byla pravda. A tak tu pravdu dobrovolně zmírníme, abychom si to u ostatních nerozházeli.
Sérii experimentů provedli výzkumníci z univerzit v Jeruzalémě, Chicagu a Los Angeles. Tak třeba skupině právníků dali za úkol, aby klientovi popravdě řekli, kolik hodin pro něj pracovali, a to v rozmezí od šedesáti do devadesáti hodin. Polovina z nich opravdu vyčerpala celých devadesát hodin, zbytek pouze šedesát. Ta druhá půlka si nijak zvlášť nepřidávala, řekli prostě pravdu. Zato velká část těch, co pracovali dlouho, si pár hodin ubrala. Zdůvodnili to tím, že celých devadesát hodin nevypadalo přesvědčivě a oni nechtěli, aby si klient myslel, že lžou, aby dostali víc peněz.
Podobně dopadl pokus se skupinou univerzitních studentů. Měli zahrát situaci, kdy asistent jejich pedagoga neví, jaké známky dostali z posledních úkolů, a tak mu to musí popravdě říct. Ti, co měli známky průměrné, si významně neubírali ani nepřidávali. Ale ti, co je měli extrémně dobré, si je výrazně snížili, i když jim to ve výsledku uškodilo. Důvod uvedli stejný jako právníci: nechtěli vypadat, jako že si vymýšlejí, aby z toho vyšli líp. Protože lidi jsou k úspěchu prostě podezřívavější.
2. Když budujeme vzájemnou důvěru
„Filozofové, psychologové i ekonomové dlouho trvali na tom, že lhaní poškozuje důvěru. Rozhodli jsme se prokázat opak,“ píše se v úvodu studie, kterou provedli výzkumníci z Chicagské univerzity. Vytvořili pro ni speciální hru, nazvali ji Rely-or-Verify („Věřit, nebo ověřit“). Jeden z hráčů měl tomu druhému vždycky říct, jestli je v zavařovačce lichý, nebo sudý počet mincí, a druhý hráč se musel rozhodnout, zda mu bude věřit, nebo ne.
Autoři studie pozorovali chování lidí při hře, zkoumali, jak si navzájem důvěřují, a zjistili tak zajímavou věc. Prosociální lži můžou důvěru (je-li založená na určité shovívavosti) skutečně posílit. Pro budování takové vzájemné důvěry platí, že účel světí prostředky. A to, že druhému chceme pomoci, je v tu chvíli důležitější než upřímnost za každou cenu. Autoři studie nicméně upozornili i na to, že jsou také jiné druhy důvěry – třeba taková, co stojí na integritě –, a u těch můžou bílé lži spíš škodit.
3. Když dáváme konstruktivní kritiku
„U zpětné vazby je upřímnost důležitá. Ale prohlášením, že se přece jenom snažíme být upřímní, se taky můžeme snadno vymluvit, když jsme ve skutečnosti jen zlí nebo naštvaní,“ řekl magazínu TIME ekonom Maurice Schweitzer, který se podváděním a lhaním zabývá dlouhodobě. (Tím myslíme v rámci odborných prací a přednášek na Pensylvánské univerzitě. Co dělá ve volném čase, nevíme.)
„Když předáváme sdělení, není brutální upřímnost vždycky tou nejefektivnější cestou,“ dodal. Chcete novému podřízenému říct, že jeho výkon zatím není nic moc? Neříkejte: Jde ti to fakt příšerně. „Zkuste spíš něco jako: Ze začátku jsi s tím dost bojoval(a), ale to se stává. A pak přejděte to konstruktivní kritiky,“ radí Schweitzer. Není to vlastně lež, je to jen... vlídnější varianta pravdy. Navíc takovou zpětnou vazbu váš člověk vezme určitě líp a bude se o to víc snažit.
4. Když není čas na hrdinství
Kolega se vás těsně před velkou prezentací zeptá, jak vypadá. Všimnete si, že má na košili flek, ale už není čas to řešit. Tak řeknete, že vypadá dobře.
Doslechnete se, že u vaší nejlepší kamarádky v práci se bude ve velkém vyhazovat. Bohužel ji zrovna vypravujete k oltáři. Chcete jí horké novinky říct, ale taky chcete, aby si svůj svatební den i líbánky užila. Tak se kousnete do jazyka a necháte si to (zatím) pro sebe.
„Tohle jsou situace, kdy lidi ocení, že jsme jim hned neřekli pravdu naplno,“ upozorňuje Emma E. Levine, behaviorální vědkyně z Chicagské univerzity, která se pro změnu zabývá tématy upřímnosti a důvěry. Lidi podle jejích slov chtějí znát pravdu jen v případě, že se podle ní můžou nějak zařídit. Prostě když mají věci pod kontrolou. Ale kolega už by skvrnu před prezentací nevyčistil, byl by akorát nervózní. Kamarádka by si během svatby a líbánek stejně novou práci nehledala, jen by si je kvůli tomu neužila.
„Každá situace je samozřejmě odlišná, ale nikdy neuškodí zeptat se sám sebe, zda vaše upřímnost a pravdomluvnost danému člověku opravdu prospějí, nebo jestli je v tu chvíli budou jen rozptylovat,“ věří Levine. Právě to, že lžeme druhým ku prospěchu, ne abychom jim ublížili, z nás dělá společenské tvory. A často i dobré kolegy, partnery a přátele.
Poznáte pravdu uprostřed lži? U párty hry Tipni si! Pravda, nebo lež se pobavíte a leccos se i dozvíte.
Text: Marie Barvínková Foto: Getty Images
