Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Více informací V pořádku

Tvůrci Karaku: Pořádná hra potřebuje dozrát

31.10.2018 Čtení pro radost

Petr Mikša a Roman Hladík jsou vývojáři počítačových her, kolegové a kamarádi. Kromě toho ale ve svém volném čase vytvořili úspěšnou deskovku Karak. Ta před několika dny zvítězila v kategorii dětských her a získala titul Hra roku, který uděluje česká Akademie her. Petr a Roman si našli čas a prozradili nám, jak dobrodružná hra z prostředí tajuplného křižáckého hradu, kterému vládne drak, vznikala.

 
 


 
Jak jste se dostali ke svým profesím?
 
Petr: Já byl hráč odjakživa. V profesi se záliba proměnila ve chvíli, kdy jsem objevil inzerát na pozici testera her. Pak jsem si vyzkoušel práci designera a nakonec jsem zakotvil v managementu a produkci. 
Roman: Mám to podobně jako Petr, taky jsem se ke své práci dostal přes hraní ve volném čase. Těsně po revoluci jsme s bratrem na rodičích vyškemrali počítač Commodore 64 a já zjistil, že se na tom dá i kreslit. Po základce jsem šel na zlatničinu, ale pořád jsem k počítačům utíkal. Měl jsem se hodně co učit a nebylo to snadné, protože jsem všechny informace čerpal z knížek, o nějakém Youtube jsme si mohli nechat jenom zdát. V patnácti letech jsem měl první grafický kšeft – grafiku do jedné hry. Dodnes vzpomínám, jak jsem hotovou práci pravidelně posílal do Prahy na disketách.
 
 
Pracujete spolu ve firmě 2K Czech, co přesně děláte?
 
Roman: Pro firmu dělám už dvacet let. Začínal jsem tu jako grafik a teď jsem art director a studio manager. Grafice se už moc aktivně nevěnuji a spíš do toho mluvím ostatním. Možná právě to byl jeden z důvodů, proč jsem Petrovi kývnul na spolupráci při vývoji Karaku, byla to šance vrátit se po dlouhé době ke grafice. 
 
 
Takže nápad na „analogovou” hru přišel od Petra. Co vás na tom lákalo?
 
Petr: Původně jsem chtěl udělat prostě jen hru, která by se líbila dětem. Dal jsem něco dohromady a přinesl to ukázat Romanovi a ten hned začal kreslit. Měli jsme kliku, protože v prostředí herním hráčů, kde jsme jako doma, se našlo spousta bláznů, kteří si rádi zahráli i deskovku pro děti a ještě nám dali spoustu zajímavých podnětů.
 
 
 
 
Jak dlouho jste na hře pracovali?
 
Roman: Řekl bych, že tak tři roky. Byli jsme na to dva a měli jsme čas jen po večerech. Asi po roce a půl jsme dospěli k verzi, o které jsme byli přesvědčení, že je finální. Tak jsme se pochlubili kolegovi, který nám řekl, že je to fajn základ, ale něco tomu pořád chybí. To víte, chvíli nám trvalo, než jsme se s tím smířili... Pak jsme ale část práce prostě zahodili a přemýšleli, jak hru posunout. Zaměřili jsme se na postavy a pracovali jsme na tom, abychom je více rozlišili, aby měly pestřejší vlastnosti. Myslím, že to hře docela prospělo. 
 
 
Karak je prý název skutečného hradu. Vypravili jste se tam?
 
Roman: Někdy ho najdete i pod názvem Kerac a je v Jordánsku. Zatím jsme tam ale nebyli. Název se nám moc líbil, přišel nám takový znělý a použitelný případně i v zahraničí. Navíc je to palindrom! 
 
 
Co jste hráli jako kluci?
 
Petr: Miloval jsem Dostihy a sázky! Rodiče bavila už méně, protože to byla hra na celý den. Geniální byl taky Ostrov pokladů. Co jsem ale moc rád neměl, bylo Člověče, nezlob se. Na můj vkus je v něm moc náhody a málo strategie. S dětmi teď u nás doma vedou Krycí jména od Vládi Chvátila, to je skvělá hra. Máme rádi ale i klasiku, jako třeba Carcassonne nebo Osadníci z Katanu.
 
 
 
 
Hrajete někdy i Karak?
 
Roman: Ale jo, občas doma Karak oprášíme. Přiznávám ale, že po té stovce her už mě tolik nebaví. Nejraději mají Karak děti školního věku, ty ho rády hrají i opakovaně. Na Karaku je milé to, že díky elementu náhody může i malé dítě porazit dospělého, je to i o strategii, ale nejen o ní. 
 
 
Odbočím k vaší „denní” práci, tedy vývoji počítačových her. Kolik jich vyprodukujete za rok?
 
Petr i Roman: Asi tak 0,20. Pořádná hra se tvoří třeba pět let. Nejrychlejší z našich kolegů a konkurentů to zvládnou za tři roky. Některé věci prostě neurychlíte, hra potřebuje zrát. 
 
 
Člověk, který vymýšlí hry, musí mít bohatou fantazii Jak se vám daří si ji uchovat i v dospělosti?
 
Roman: Někdy mám pocit, že už přeci jen trochu stárnu a fantazie se zlehka vytrácí...
Petr: Nestraš! Já doufám, že to v mém případě jednou přejde rovnou do senility. 
 
 
Určitě nejsem sama, koho zajímá, jestli se Karak dočká pokračování?
 
Petr: Nechceme nic slibovat, ale je pravda, že o nějaké formě rozšíření přemýšlíme.
 
 
Text: Markéta Schinkmannová, foto: Radek Miča
 
 

Najdete nás na Facebooku

CO SE DĚJE V ALBI