ALBI Blog
všechny příspěvkyNahé děti na internet nepatří, ani když „není nic vidět“
12.02.2020 Čtení pro radost
Zásobujete sociální sítě fotkami svých ratolestí? To, co se vám může zdát jako roztomilá dokumentace jejich dětství, může mít nepříjemné důsledky do jejich dospělosti. Z internetu totiž data jen tak nezmizí.
„Fotky na sociálních sítích nám slouží k uspokojení potřeby seberealizace. Chceme uznání, že své děti vychováváme správně,“ vysvětluje Mgr. Petra Sobková z Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost. Fotkami dětí a mladistvých se zabývá právě z hlediska škod, které může jejich zveřejnění na sítích způsobit. Zaprvé v kontextu samotné bezpečnosti – a zadruhé v souvislosti s duševním zdravím a spokojeností dítěte. Stejný obrázek, jaký rodičům vynese pochvalné komentáře od přátel středního věku, totiž může pro dítě znamenat posměch vrstevníků.
Proč bychom neměli své děti vystavovat na sociálních sítích?
Zaprvé proto, že fotka není jen veselým obrázkem. Vypovídá toho o dítěti víc: kde byla pořízená, co je v pozadí, kdo na ní s dítětem je a podobně. Zadruhé jde o to, jak je na ní dítě zachycené. Některé fotky připadají rodičům roztomilé a v rodinném kruhu se nad nimi můžou zasmát, ale jakmile je umístíme na sociální sítě, zůstanou na nich viset navždy, zatímco dítě jednou dospěje. Anebo jen začne chodit do školy, mít kamarády, spolužáky a podobně – kteří často mívají tendenci vyhledávat jejich digitální stopu. A nejspíš se shodneme, že ne všechny fotky, které máme doma v albu, bychom chtěli ukazovat úplně všem.
„Nejspíš se shodneme, že ne všechny fotky, které máme doma v albu, bychom chtěli ukazovat úplně všem.“
Týká se to vyloženě jenom fotek na sociálních sítích? V předdigitálních dobách se o dětech místo fotek říkaly úsměvné, ale často také zahanbující historky…
Rozdíl je v množství lidí, kteří se k nim dostanou. Pokud zůstaneme u fotek: ty, které máte v albu, uvidí možná prarodiče, případně třeba přátelé rodičů na nějaké oslavě. Nikdo si ale nebude fotku kopírovat, aby ji mohl šířit dál: zůstává zavřená kdesi ve třetím šuplíku obývacího pokoje. Okruh osob, které se k ní dostanou, je nesrovnatelně užší než u obsahů, které vložíme na internet.
U sociálních sítí máme pocit, že se fotky dostanou jen k našim přátelům, třeba díky nastavenému soukromí. Jenže v dnešní době není problém si cokoli stáhnout a šířit dál – můžou se tak objevit v úplně jiné podobě.
V jaké?
Fotky a videa se předělávají, vyrábí se různé vtipné obrázky a parodie s daleko větším dosahem.
To se nejspíš někdy stalo každému z nás. Není na místě to spíš přijmout jako součást života v jednadvacátém století?
Sociální sítě se opravdu stávají běžnou součástí života a vyhýbá se jim málokdo, takže se zvyšuje tolerance k tomu, co tam o sobě nacházíme. Krásně je to vidět v porovnání se starší generací, která je často z obsahu sociálních sítí zhrozená, zatímco nám divné nepřipadají, protože podobné věci vystavují i naši přátelé, sousedi, kolegové… Možná skutečně dojdeme do fáze, kdy nám bude připadat normální vidět na sítích i fotky, u nichž dneska nechápeme, jak je mohli rodiče na internet nahrát. Já osobně jsem zatím proti tomu.
Neměli bychom se spíš snažit děti vybavit odolností vůči takovým věcem?
Minimálně ty nejmladší generace v takovém prostředí budou vyrůstat a budou na to zvyklé. Tolerance se zvyšuje a ne každá fotka bude zneužitá, zvlášť pokud třeba není označená jménem. Opatrnost je ale pořád namístě. Měli bychom učit rodiče i děti samotné, ať se na fotku zkusí podívat očima jiného dítěte nebo cizího člověka. A taky se zeptat, jestli by dítěti samotnému bylo příjemné, kdyby se s tou fotkou něco stalo: někdo ji upravil, pozměnil nebo zesměšnil.
„Tolerance se zvyšuje a ne každá fotka bude zneužitá, zvlášť pokud třeba není označená jménem. Opatrnost je ale pořád namístě.“
Kde končí prostor pro potřebu rodičů sdílet jednu z hlavních náplní svého života a kde začíná soukromí dítěte?
Dnešní děti se zdají být otrlejší v tom, co v prostředí internetu snesou. Podle aktuálních výzkumů ale paradoxně hlavně jim vadí, když rodič umístí na internet jejich fotku, kterou ony zveřejnit nechtěly. Už druháček nebo třeťáček si uvědomuje, že by nějakou fotku radši neukazoval, ale bojí se to rodiči říct. Takže je namístě se ho zeptat, jestli se mu nějaká fotka líbí, jestli s ní souhlasí. Rodič by měl dodržet jeho právo rozhodnout, co může zveřejnit.
Jak tedy ideálně zvolit hranice soukromí?
Zkuste se na fotku podívat nezatíženi rodičovským pohledem a uvědomit si, jestli byste sami chtěli, aby něco takového bylo dostupné o vás. Za hranicí jsou jednoznačně fotky, kde jsou děti nahé – bez ohledu na to, co na nich je nebo není vidět. Fotky z vany, z bazénu a podobně nemají na internetu co dělat. Takže jde hlavně o to, aby dítě bylo oblečené a nebylo zachycené nějakým zesměšňujícím způsobem: často vídám třeba dítě zapatlané od zmrzliny. Navíc často v doprovodu různých komentářů, smajlíků, trendem jsou také různě upravená videa. Neměli bychom vystavovat nic, co by dítě mohlo zesměšnit.
Když si vzpomenu na svoje dětství a pubertu, styděl jsem se skoro za všechno, co s rodiči souviselo: za oblečení, které mi dávali, za to, jak se mnou a o mě mluvili… Liší se situace dnešních dětí tváří v tvář facebookovým obrázkům od pubertálních studů minulého století?
Myslím, že to dneska mají děti ještě horší. My jsme třeba někdy měli pocit, že rodič není oblečený, jak bychom si představovali, před několika spolužáky. Příští generace ale najde o svých rodičích, co všechno zveřejnili za celý život. Často se tak zaměřujeme na to, jak rodič buduje sociální stopu svého dítěte, málo se ale věnujeme tomu, co sdílí samotný rodič o sobě. Řada dětí tak bude nacházet své fotky z dob „od výroby přes narození až po smrt“.
EXIF data - lokalizace podle fotografie
Fotky z fotoaparátů a telefonů obsahují i takzvaná exif data: kdy, kde a jakým zařízením fotka vznikla. Sociální sítě je obvykle mažou, jenže lidé fotky často zálohují i jinde na internetu. Když se pak k fotce někdo dostane a teoreticky by si třeba chtěl vytipovat nějaké konkrétní dítě, z maminčiných fotografií dokáže docela přesně lokalizovat, kde se dítě pohybuje. Navíc tam může být zachycené okolí, domácnost. Rodič na fotce vidí, jak se jeho dítě směje, ale podrobnější pohled odhalí daleko víc informací.
Text: Vojtěch Pišl Foto: Getty Images a archiv Petry Sobkové
