ALBI Blog
všechny příspěvkyDěti by zas mohly používat přechodníky. Hodí se na Twitter, říká jazykovědec
18.03.2019 Čtení pro radost
„Nejsem si jistý, kolik toho dnešní děti budou psát tužkou na papír. A na počítači vám vyjmenovaná slova opraví autokorekt,“ říká Martin Havlík, odborník z Ústavu pro jazyk český, k tomu, že na výuku pravopisu se klade zbytečně velký důraz. Na co se naopak v hodinách češtiny zapomíná? Proč bychom měli děti učit, jak vést rozhovory? A jak se správně vyslovuje Karlův most?
Před naším setkáním jste mi psal, že školy jsou doslova posedlé pravopisem. Co to přesně znamená?
Jednak pravopisem, ale i psanou podobou češtiny. To se hodně učí, cvičí, zkouší. Samozřejmě, že záleží na učiteli. Já sám znám učitelku, která mi říkala, ať už proboha zrušíme to tvrdé a měkké i, abychom se mohli věnovat něčemu podstatnějšímu. A nejde jen o tvrdé nebo měkké i. Typické je psaní velkých a malých písmem. Divadlo Na Zábradlí, Divadlo bez zábradlí, náměstí Míru a tak dále. To já sám také pořádně neumím a testovat to na dětech nemá smysl.
Naučit se správně psát je přece důležité…
Ano, tomu rozumím. Napsané slovo je fixované, je vidět, takže když nahlédnete do internetových diskuzí, vidíte, jak si tam lidé nadávají: „Ty blbe, nejdřív se nauč pořádně česky a pak argumentuj!“ a že jim jde v zásadě jen o pravopis. Navíc vyjmenovaná slova nebo shodu podmětu s přísudkem vám podtrhává textový editor a já si nejsem jistý, kolik z našich dětí bude něco psát tužkou na papír. Veřejně. Když si budou psát poznámky do diáře, tak tam je to jedno. Mohly by se to třeba naučit praxí, stejně jako tu výslovnost. A to už se dostáváme k tomu mluvenému slovu…
Povídejte.
Když napíšu třeba: „Navštívil jsem Karlovi lázně“, tak mi lidi budou nadávat, že neumím česky. Tím spíš, když zjistí, že pracuju v Ústavu pro jazyk český. Pokud řeknu: „Zajdeme na Karlův most,“ tak z hlediska popisu češtiny a toho, co je správné vzhledem k stávající kodifikaci, jsem udělal identickou chybu. Nikdo mě ale neopraví, protože si jí prakticky nikdo nevšimne.
Jakou jste udělal chybu?
Řekl jsem Karlův s „v“ a spisovně je „f“. Protože „m“ ve slově „most" nemá ovlivnit výslovnost předchozí souhlásky a v českých slovech se tzv. párové souhlásky vyslovují na konci slov nezněle, Karlův tedy s „f“. A o to mi jde, spisovná výslovnost se neučí, nikdo ji neopravuje a neuznává. Nejde mi o to, že by se to mělo učit, ale proč se v tom případě děti učí tři roky jenom pravopis? Vede to pak k tomu, že ten předmět děti nezajímá a jazyk jim splývá se správným psaním. Lidi přitom nemají představu o tom, co je to mluvený jazyk.
Psal jste mi také, že se neučí výslovnost, intonace a ani způsob vytváření rozhovoru. Jsou to věci, které je potřeba učit?
Je a není. Všichni jsme schopni vést rozhovory. Někdo lépe, někdo hůře. A pokud to děláme všichni, bylo by dobré to kultivovat. Moje osobní zkušenost s dětmi je, že když jim je třeba pět nebo šest let, často se stává, že někam přiběhnou a mluví všechny najednou. Nejsou schopné odhadnout, kdy je správný okamžik něco říct. Nejsou schopné dát najevo, že chtějí ještě pokračovat v hovoru a kdy už skončily. A tady vám můžu dát další příklad rozdílu mezi mluveným a psaným slovem. A to jsou spojky.
Spojky?
V psané češtině se čárky dělají před nimi. Když řeknu: „Můžeme jít ven, protože tam svítí sluníčko“, v rozhovoru je časté a také účelnější, pokud tu spojku přiřadím k té hlavní větě, protože tím dám najevo, že chci ještě něco říct. A tohle se děti učí za pochodu. Děti, které špatně odhadují, kdy někdo domluví, se pak v rozhovoru jen těžko dostanou ke slovu, protože je někdo v převzetí slova předběhne. A teď mě napadá ještě další věc, která je pro děti ve škole často strašákem.
A to je?
Větné rozbory, u kterých děti nechápou, proč je vlastně dělají. Přitom z hlediska rozhovoru jde o klíčovou věc. Pokud řeknu: „Dneska jí dám“, tak vy čekáte, že ještě něco řeknu, protože tam chybí ten předmět. A s tím můžete pracovat tak, že když si předmět nechám na konec věty, víte, že ještě budu mluvit. Protože jde o závazný větný člen. To samé můžete dělat s tvary v minulém čase. Včera jsem… (… ) uvařil. Dokud neřeknete to uvařil, neskončila jste, např. „Včera jsem k obědu pro všechny uvařil rajskou.“ A naproti tomu máte: „Včera jsem uvařil rajskou. K obědu. Pro všechny.“ Tohle by se dalo dost kultivovat, takže bychom rozhovory mohli vést efektivněji a vědoměji. Když si to postavíte do kontrastu toho, jak moc se učí ten pravopis… Pokud jde o mluvu, rostou ty děti jako dříví v lese.
Můj devítiletý syn říká pořád „já by jsem chtěl“ a já ho už léta pořád opravuji a nikam to nevede.
Tak ten jazyk se vyvíjí a „já bych“ je vlastně dost stará podoba. Vy když mluvíte, tak taky nejspíš neříkáte „my bychom“, ale spíš „my bysme“. To já „by jsem“ je pak systematičtější. Uživatelé jazyka si to zjednodušují a vytvářejí si pravidelné vzorce.
Myslíte, že se to tedy jednoho dne stane spisovným tvarem?
Pokud se nemýlím, tak bývalý ředitel ÚJČ kdysi prohlásil, že tohle je jedna z věcí, o kterých by se dalo diskutovat, jestli ji neučinit spisovnou. Ale to samozřejmě záleží na nějaké všeobecné shodě. Vyvíjí se všechno a jazyk taky. Jsou různé přístupy. To, že váš syn říká „já by jsem“, je vlastně pravidlo, protože je to pravidelné. Jenom to není kodifikované.
Jaké máte vysvětlení pro to, že je dneska každé druhé dítě v logopedické péči?
To nevím, jedna možnost je, že děti opravdu hůř vyslovují. Druhá je, že dnes je ta péče kvalitnější, než bývala. Dnes mívají běžně základní školy vlastní logopedy, což za nás nebylo. Do značné míry to bude tím, že se to dříve více zanedbávalo. Václav Havel nejspíš k logopedovi taky nechodil. Pravdou ale je, že český dabing pro děti je ještě o něco šílenější než dabing pro dospělé. To je samé pištění, škemrání a pitvoření se. Nechci nikoho urazit, ale když si vezmete Jiřinu Bohdalovou a jejího Rákosníčka a srovnáte ho s večerníčkem Pojďte pane, budeme si hrát, který namluvil Rudolf Deyl ml. a později František Filipovský, tak uvidíte, že ani v dětské tvorbě se není nutné pitvořit, aby se to dětem líbilo. A to je samozřejmě Rákosníček namluven, v porovnání se současným dabingem, ještě docela dobře.
Co si myslíte o používání tzv. vycpávkových slov? Prostě, jakoby...
Na to by bylo potřeba udělat pořádný výzkum, jak se to vlastně používá. Já to vlastně ani nepovažuji za vycpávková slova, protože mohou být používána funkčně. Pokud utvářím to, co říkám, teď v konkrétním čase, pomáhají vám získat čas. Každý má schopnost naplánovat si to, co říká, jinou. Samozřejmě záleží na míře užití. Každé druhé slovo by už rušilo.
Myslíte si, že se dnešní děti naučí aktivně používat třeba přechodníky?
Můžou a nemusí. Pokud je budou používat, tak třeba proto, že z toho někdo udělá módní záležitost, kterou se ostatní budou chtít naučit. Druhá věc je, že přechodníky zestručňují text, což je žádoucí třeba v smskách apod. Třetím důvodem by mohl být vliv angličtiny, kde jsou gerundia, tedy ty tvary, co končí na -ing. A přes to by si děti mohly osvojit i české přechodníky. Takže nelze vyloučit, že by se vrátily do normálního užití. Problém je, že přechodníky mají mnoho forem, takže by se velmi pravděpodobně musely zjednodušit.
Mluví dnes děti vulgárněji?
Záleží na tom, o jakých dětech mluvíme. Pokud vaši rodiče mluví sprostě, asi máte jiný vzor než ostatní děti. Rozdíl oproti minulosti je ale v technologiích, protože dnes máte možnost slyšet daleko víc lidí z různých prostředí. My jsme kolem sebe řečových vzorů měli pár, učitelé, rodiče, vedoucího v pionýru nebo na sportovním kroužku. Dneska si dítě z rodiny, která mluví spisovně nebo bez vulgarismů, může pustit na YouTube někoho, kdo mluví sprostě. Takhle je daleko snazší si ty vulgarismy osvojit. Já znám třeba děti z Prahy, které nemají žádnou rodinu na Moravě, a přesto říkají „já chcu, já nechcu“. Protože je to naučil nějaký YouTuber a jim to přijde vtipný.
Autor: Natálie Veselá, Foto: Eliška Slováková
